neděle 13. července 2014

Jaro, léto, podzim, zima a tak pořád dokola.

Po dlouhé době jsem se rozhodla, že zase přispěji nějakou svou hlubokou myšlenkou. Ale z toho slunce mě bolí hlava, takže asi počkám až na podzim. V říjnu a listopadu obzvlášť se přemýšlí mnohem lépe. Taky je toho mnohem méně co dělat. Takže se na mě nezlobte, ale pravděpodobně se uvidíme až někdy v podzimních měsících. Kdyby se přece jen něco stalo a objevil se zde během léta nějaký příspěvek, neberte ho vážně. Buď si z vás dělám legraci nebo někdo pronikl na můj účet a píše za mě. Nebo ne.

Ale abyste nebyli příliš smutní, zklamaní, zoufalí a podobně, tak vám dám alespoň pár rad, kterými, když se budete řídit, tak všechno zvládnete. Aspoň v létě.

  • Nedívejte se dlouho do slunce, pokud jste si předtím nenamazali obličej opalovacím krémem. Mohli byste si spálit nos.
  • Nepijte vodu z rybníku ani z jezera. Jedině v případě nouze.
  • Pokud opalovací krém voní jako kokos, nemusí to nutně znamenat, že tak i chutná.
  • Pokud vás kousne komár, kousněte ho taky.

Užijte si krásné léto a nezapomeňte třídit odpad.


 
 

pátek 11. dubna 2014

Povzbuzení pro líné zadky

Jako malá jsem si hrozně přála být jednou bohatá. Teď bych si ještě k tomu přála být krásná a chytrá. Bohatá ani chytrá pravděpodobně nikdy nebudu, protože jsem hrozně líná. A krásná asi taky ne, protože jsem se prostě nějak narodila a nic se s tím udělat nedá. Teda mohla bych jít třeba na plastickou operaci obličeje, ale jak už jsem řekla - jsem hrozně líná a tím pádem ani nejsem bohatá a tak si plastiku dovolit nemůžu.

Tak jsem si řekla, že aspoň zase napíšu nějakou báseň. Takovou jakoby o tom, že v životě něco chceme a často to nedostaneme, ale většinou vlastně naší vinou, protože se málo snažíme. Tato báseň by vás rozhodně měla chytit za srdce, měla by vás rozplakat, rozesmát, navodit vám pocity příjemné i nepříjemné, mrazivé i hřejivé, vlastně by vám tato báseň měla pomoct uvědomit si, že jste líná prasata a měli byste se sebou něco začít dělat.


Kynuté těsto

Stojíš u plotny a čumíš,
mícháš cosi v rezavém hrnci,
máš depresi a hrozně bulíš,
v troubě se ti pálí srnci.

Mělas' vařit radši kuře,
zvěřina ti vůbec nejde.
A to kynuté těsto v peřině?
Kdo ví, jestli vůbec vzejde.

Cítíš velkou prázdnotu,
i když jsi zrovna jedla.
Srnec byl spálený na uhel
a stejně jsi ho snědla.

Když podíváš se do zrcadla,
vždy zkřiví se ti tvář.
A pak takhle u umyvadla,
zas do breku se dáš.

Pak doplazíš se do obýváku,
kde zaboříš prdel do sedačky,
a tam se online vyzpovídáš,
jak jsi ze všeho na sračky.

Těsto se ti nepovedlo,
letí rovnou do koše,
takže dneska na večeři,
nebudeš mít langoše.


Pokud máte pocit, že je tato báseň napsaná přímo o vás, tak to cítíte špatně a přikládáte si zbytečně velký význam. Nicméně je možné, že v ní můžete najít určitou podobnost s vaším životem. V tom případě si zkuste udělat langoše a uvidíte.





čtvrtek 3. dubna 2014

Jakoby nic

Mám celkem dobrou náladu a chci se s vámi o ni podělit. Teda ne podělit. Já vám nechci dát kousek z mé dobré nálady. Spíš se vám chci pochlubit, že mám dobrou náladu. Abyste mi třeba záviděli, gratulovali mi nebo abyste to prostě věděli. Vzpomněla jsem si na jeden citát. Nevím, kdo ho vymyslel, ale celkem se hodí k této situaci:

Dobrá nálada je jako déšť v období sucha. Když konečně přijde, pole se zazelení.

Trochu jsem lhala. Ten citát jsem vymyslela já. A vlastně se sem ani moc nehodí. Ale měla jsem náladu nějaký napsat.
Tak to je asi všechno, co jsem chtěla říct. Dokonce jsem toho řekla víc, než jsem chtěla, ale takový už jsem já dobrák. Vše pro mé věrné čtenáře. A že jich není málo.

A na konec pár užitečných rad a tipů:

  • Neběhejte po lese, pokud vás to nebaví.
  • Jestli chcete být krásní, máte smůlu. Jednou jste se narodili škaredí, tak škaredí i zůstaňte.
  • Pokud máte rádi hrušky, dejte si kukuřici.
  • Když se budete dlouho dívat do slunce, uvidíte čtvrtou galaxii a v ní krokodýla.
  • Chcete-li začít tancovat, pořiďte si králičí tlapku. Ochrání vás před kousnutím můry.

pondělí 24. února 2014

To chce klid a...

Na něco jsem přišla. Podle mě se jedná o fakt velký objev. Ani nevím, jestli bych to sem měla psát. Co když mi zase někdo ukradne můj objev a bude ho vydávat za svůj? No stát se to může. Už se to stalo několikrát. Neřeknu, o co se jednalo, nechci totiž na sebe upoutávat pozornost, ale je to něco fakt velkého. Používají to všichni na světě. Teda kromě zvířat a některých lidí. Ale jinak úplně všichni. Vymyslela jsem spoustu věcí i v minulých životech. Jestli teda nějaké byly. Ale to nemůžu dokázat. Ale vím to. Ale tak já to řeknu. Je to totiž fakt geniální zjištění a já se prostě musím podělit. Jsem už od přírody taková. Ráda se o všechno dělím. Teda třeba o jídlo ne, jedině, když mi nechutná. A taky se nerada dělím o věci, které mám ráda. Ale jinak o všechno. Tak jo. Tak tady to je.

Básně se mnohem lépe píšou, když máte nohy v teple!

Fakt! Zrovna včera jsem na to přišla. Musela jsem si to ještě potvrdit několika pokusy, ale je to pravda. Chtěla jsem totiž napsat báseň, ale nešlo to. Nechápala jsem proč, když je psaní poezie tak směšně snadné. Teda, ne že bych nenapsala vůbec nic. Napsala, ale úroveň té básně byla stejná, jako úroveň většiny básní, které na internetu najdete. Já se s vámi o tu báseň podělím (no co jsem říkala o tom dělení se?).

Krásný svět

Na nebi pluje mráček,
a po pláži běží ráček.
Utíká do svého domečku,
který je na velkém kopečku.

Za ním utíká kočička,
která má růžové očička.
Za ní utíká pejsek,
a ve křoví sedí rejsek.

Všichni jsou to kamarádi,
a mají se moc moc rádi.
Budou si spolu hrát
a pak půjdou spát.

No, a po nějaké době mi to došlo. Myslela jsem totiž pořád na to, jaká je mi zima na nohy, že jsem se pořádně nesoustředila na psaní poezie. Takže jsem si pořídila úžasnou věc. Víte, ponožky totiž nefungovaly a namáčet nohy do horké vody se mi nechtělo už vůbec. Nemám ráda vlhké nohy. Takže jsem si koupila vyhřívané papuče. Je to prostě geniální vynález. Až se divím, že jsem je nevynalezla já. A pak šlo psaní poezie samo. Každopádně vám dlužím pro srovnání báseň, kterou jsem napsala s již teplýma nohama.

Krápníkové srdce

Leží v hluboké jeskyni,
pod kalcitovým závojem,
omýván lávovým nápojem.
A čeká.

Tisíc let samoty,
odráží se v jeho těle.
Pak konečně najednou,
cizí noha vkročí směle.

Obdiv a úžas,
nad jeho krásou.
Leč lidské teplo
není jeho spásou.

Co čas nestihl,
člověk snadno dožene.
A chlad z jeho srdce,
bez rozmyslu vyžene.

Člověku vždy k mání,
brzy však již k nepoznání
a na zem dopadá prudce,
poslední kousek jeho srdce.

Většinou neříkám, o čem mé básně jsou, protože hloubaví lidé jsou schopni je pochopit. Dnešek nebude výjimkou. Mé básně jsou totiž tak hluboké, že pár odstavců by na jejich popis nestačilo. A přitom jsou tak prosté, že by je dokázala vystihnout jedna věta. Já ale zastávám názor, že skutečně geniální básně nepotřebují vysvětlení. Věřím tomu, že každý vnímavý člověk si v nich ten pravý smysl najde sám.

A pro ty, kteří přece jen nedokážou najít v mé poezii význam, přikládám aspoň foto mých dvou huňatých pomocníků.






sobota 15. února 2014

Zimní melancholie

Chtěla jsem napsat vánoční báseň, ale nenapsala. Nějak se mi nechtělo. Tak jsem se rozhodla napsat aspoň jednu zimní. Trvalo mi to měsíce. Proč? Protože letos zima není. A básníci potřebují inspiraci. Hlavně tu oční. Ušní inspirace je taky dobrá, ale oční je lepší. Protože zima už pravděpodobně nepřijde, rozhodla jsem se, že to zkusím jen tak. Bez inspirace.


Ledový král

Visí dolů a kouká.
Pláče, ani neví proč.
Slza padá na brouka.
Tak neváhej a skoč!

Mohlo by se zdát,
že krátký život má.
On to však nevnímá.
Na pláč se upíná.

Mizí zvířecí tlapka,
rozevírá se květ,
spadla poslední kapka,
takový už je prostě svět.