To chce klid a...

Na něco jsem přišla. Podle mě se jedná o fakt velký objev. Ani nevím, jestli bych to sem měla psát. Co když mi zase někdo ukradne můj objev a bude ho vydávat za svůj? No stát se to může. Už se to stalo několikrát. Neřeknu, o co se jednalo, nechci totiž na sebe upoutávat pozornost, ale je to něco fakt velkého. Používají to všichni na světě. Teda kromě zvířat a některých lidí. Ale jinak úplně všichni. Vymyslela jsem spoustu věcí i v minulých životech. Jestli teda nějaké byly. Ale to nemůžu dokázat. Ale vím to. Ale tak já to řeknu. Je to totiž fakt geniální zjištění a já se prostě musím podělit. Jsem už od přírody taková. Ráda se o všechno dělím. Teda třeba o jídlo ne, jedině, když mi nechutná. A taky se nerada dělím o věci, které mám ráda. Ale jinak o všechno. Tak jo. Tak tady to je.

Básně se mnohem lépe píšou, když máte nohy v teple!

Fakt! Zrovna včera jsem na to přišla. Musela jsem si to ještě potvrdit několika pokusy, ale je to pravda. Chtěla jsem totiž napsat báseň, ale nešlo to. Nechápala jsem proč, když je psaní poezie tak směšně snadné. Teda, ne že bych nenapsala vůbec nic. Napsala, ale úroveň té básně byla stejná, jako úroveň většiny básní, které na internetu najdete. Já se s vámi o tu báseň podělím (no co jsem říkala o tom dělení se?).

Krásný svět

Na nebi pluje mráček,
a po pláži běží ráček.
Utíká do svého domečku,
který je na velkém kopečku.

Za ním utíká kočička,
která má růžové očička.
Za ní utíká pejsek,
a ve křoví sedí rejsek.

Všichni jsou to kamarádi,
a mají se moc moc rádi.
Budou si spolu hrát
a pak půjdou spát.

No, a po nějaké době mi to došlo. Myslela jsem totiž pořád na to, jaká je mi zima na nohy, že jsem se pořádně nesoustředila na psaní poezie. Takže jsem si pořídila úžasnou věc. Víte, ponožky totiž nefungovaly a namáčet nohy do horké vody se mi nechtělo už vůbec. Nemám ráda vlhké nohy. Takže jsem si koupila vyhřívané papuče. Je to prostě geniální vynález. Až se divím, že jsem je nevynalezla já. A pak šlo psaní poezie samo. Každopádně vám dlužím pro srovnání báseň, kterou jsem napsala s již teplýma nohama.

Krápníkové srdce

Leží v hluboké jeskyni,
pod kalcitovým závojem,
omýván lávovým nápojem.
A čeká.

Tisíc let samoty,
odráží se v jeho těle.
Pak konečně najednou,
cizí noha vkročí směle.

Obdiv a úžas,
nad jeho krásou.
Leč lidské teplo
není jeho spásou.

Co čas nestihl,
člověk snadno dožene.
A chlad z jeho srdce,
bez rozmyslu vyžene.

Člověku vždy k mání,
brzy však již k nepoznání
a na zem dopadá prudce,
poslední kousek jeho srdce.

Většinou neříkám, o čem mé básně jsou, protože hloubaví lidé jsou schopni je pochopit. Dnešek nebude výjimkou. Mé básně jsou totiž tak hluboké, že pár odstavců by na jejich popis nestačilo. A přitom jsou tak prosté, že by je dokázala vystihnout jedna věta. Já ale zastávám názor, že skutečně geniální básně nepotřebují vysvětlení. Věřím tomu, že každý vnímavý člověk si v nich ten pravý smysl najde sám.

A pro ty, kteří přece jen nedokážou najít v mé poezii význam, přikládám aspoň foto mých dvou huňatých pomocníků.