Přemýšlela jsem, jak přilákat nové čtenáře. Nic mě pořád nenapadalo. A pak jsem jednou jela v tramvaji. A nic mě nenapadlo. A pak najednou, už ani nevím kde a kdy to bylo, mě to napadlo. Napadlo mě, že bych mohla nalákat pár lidí na poezii! Ano! Prostě mě to jen tak napadlo. A protože skládat básně umí každý, tak jsem si řekla, že to nebude nic složitého.
Ale teď mě tak napadá, že na čtení poezie musí mít člověk správnou náladu. Takže si uvařte čaj nebo jiný oblíbený a uklidňující nápoj, ale nejlépe teplý, protože je zima a člověk by měl číst poezii, když je mu teplo. Aspoň si to myslím. A k čaji si dejte sušenky. Nemusí to být konkrétní sušenky. Jakékoli, na které máte zrovna chuť nebo i takové, na které chuť nemáte. Občas není na škodu zkusit dělat věci jinak. No a ještě, aby vám bylo úplně teplo, tak mě tak napadá, že se můžete přikrýt dekou.
No a jestli jste tedy připraveni, můžete se pustit do čtení. A protože si myslím, že poezie se nemusí nutně rýmovat, tak se moje báseň občas rýmovat nebude. Je nutné číst si tuto báseň nahlas a pomalu. Báseň se jmenuje: "Jednou mě tak napadlo..."
Jednou mě tak napadlo...
Jednou mě tak napadlo,
co přilákat nové čtenáře?
Jaké použít lákadlo?
Třeba připravit něco na páře?
To není to pravé,
neboť čtenáři nemohou ochutnat.
Tak co třeba...
Nechat něco nabobtnat?
Jako třeba hrášek?
Nebo jiné luštěniny.
Nebo třeba prášek?
Ne. Ten nebobtná.
Tak mě napadá už jen jedno.
Báseň!
Výborně, ty stará bedno!
Tak... věřím, že jste si mou báseň užili. Ne. Nejsem profesionál. Opravdu. Ale já vím, že vás nepřesvědčím.
