Návštěva zoo

Nedávno jsem navštívila zoologickou zahradu. A ta mě inspirovala. Tato báseň je bez návodu na čtení, protože návod nepotřebuje.

Strakatý svět

Máš strakatou nohu.
Je více strakatá než chlupatá.
Jsi strakatá i na zádech a rohu.
Ale ocas strakatý nemáš.

Kdekdo ti závidí.
A nejenom strakatost.
Ač je to tvá přednost.
Nikdo však už nevidí,
že tvé srdce strakaté není.

Ty vlastně nejsi strakatá.
To ostatní jsou.
Ne na noze nebo na krku.
Ani na zádech či na laloku.
Ani na hlavě nebo na ruce.
Strakaté mají právě to srdce.
To srdce, které ty strakaté nemáš.

A v tom jsi jedinečná.

Jen tak...

Zrovna jedu ve vlaku a kochám se okolní krajinou. A jak se tak kochám, tak mě napadla krátká báseň. Je to taková báseň k zamyšlení. V podstatě jde o to, že to nejjednodušší vysvětlení je většinou to správné.

Pták bez křídel

Vidím tě, jak utíkáš.
Utíkáš svižně.
Téměř lítáš.
Nedíváš se kolem sebe.
Skáčeš tak vysoko.
Skoro se dotýkáš nebe.
A přesto nemáš křídla.
Protože srny křídla nemají.
A ty jsi srna.

Spaní na vavřínech?

Mám pocit, že poezie je ten správný směr. Nicméně pokud chci, aby mé umění obohatilo co nejvíc lidí, musím se mu věnovat podstatně více. Jak se říká - nesmím usnout na vavřínech. Musím se k něčemu přiznat. Až doteď jsem netušila, jak přesně takový vavřín vypadá. Teda jako trochu tušila, ale ne úplně. A nevěděla jsem, že se na něm dá usnout. Asi nedá.

Určitě nedá. Když trochu zainternetujete, tak zjistíte, proč se říká usnout na vavřínech. Já to tady nebudu rozepisovat, protože byste to měli příliš snadné a to není pro život dobré. Musíte si to najít sami, v životě za vás nikdo nic nebude dělat.

No a teď teda zpátky k poezii. Tuto báseň nepochopíte, pokud si nezjistíte něco o vavřínech. K poezii patří i špetka dobrodružství. A lžička znalostí.

Vavřínový věnec

Vavříny nikdy nebyly černé.

Nebyly ani fialové.

Zůstaly jen jedné barvě věrné.

Barvě vítězství.

Proč si neudělat polévku?

Nebo třeba omáčku?

Můžeš ho dát do váčku.

Nebo taky do sáčku.

Už nikdy nemuset znova...

Prožívat ty ukrutné bolesti.

Stačí pár listů a voda.

A navždy si užívat neřesti.

Každý chce ten věnec.
Každý chce svůj drobek.
Každý by rád na všechno
rovnou hodil bobek.

Je to tak. Můžeme o tom polemizovat. Ale nakonec stejně dojdeme ke stejnému závěru.

Zabralo to!

Tak začít psát poezii byl prostě skvělý nápad, jak přilákat nové čtenáře. Pravděpodobně jeden z nejlepších nápadů, které mě kdy napadly. Nebo ne, jednou mě napadlo, že bych se mohla napít, když jsem měla žízeň. To byl možná o něco lepší nápad. Nicméně... pro velký úspěch jsem se rozhodla rozšířit mou vlastní sbírku o další kousek. Ne kousek jako důsledek kousání, ale kousek jako kus. Ne kus jako kus, ale kus. Tak.

Už víme, že napsat báseň není nic složitého. Ale víme, že číst báseň - to už není jen tak. Už víme, že nám má být teplo. To ale platí u první básně. U druhé básně to neplatí. Kdybyste totiž zůstali v tom teple moc dlouho, tak by vám bylo moc teplo a pak byste mohli usnout. A to už byste si báseň nepřečetli. Navíc básně bývají docela nudné. A do toho ještě tolik tepla...

Takže než začnete číst druhou báseň, měli byste si napustit kýbl se studenou vodou a do něj si namočit nohy. Nohy v něm nechte namočené po celou dobu čtení básně. K tomu si dejte nejlépe sušené maso. A úplně nejlépe hovězí. Kuřecí by nebylo dobré. Až báseň dočtete, namočte si nohy do horké vody, uvařte si horký nápoj a přikryjte se dekou. Jinak by vám mohla být zima.

Takže má druhá báseň se jmenuje "Kohoutí paprsek."

Kohoutí paprsek

Pod lampionem nic není.
Je to totiž jen lampion.
Jako když třeba ucho pění.
Nebo když pění žampion.

Říkej si, co chceš,
ale nepřesvědčíš mě.
Jako když holub potká vránu.
Nebo když na dně oceánu,
nebo i na hladině,
svítí někdy k ránu
oranžový kohout.

Vždyť je to jen kohout.
Žádná komplikace.
Ani ubikace.
Jen kohout.

Věřím, že si každý v této básni najde smysl. Takový, který pro něj bude mít význam. Pro jeho duši, mysl i uši. Ale skutečný význam je zde koneckonců jen jeden.

Napadlo mě...

Přemýšlela jsem, jak přilákat nové čtenáře. Nic mě pořád nenapadalo. A pak jsem jednou jela v tramvaji. A nic mě nenapadlo. A pak najednou, už ani nevím kde a kdy to bylo, mě to napadlo. Napadlo mě, že bych mohla nalákat pár lidí na poezii! Ano! Prostě mě to jen tak napadlo. A protože skládat básně umí každý, tak jsem si řekla, že to nebude nic složitého.

Ale teď mě tak napadá, že na čtení poezie musí mít člověk správnou náladu. Takže si uvařte čaj nebo jiný oblíbený a uklidňující nápoj, ale nejlépe teplý, protože je zima a člověk by měl číst poezii, když je mu teplo. Aspoň si to myslím. A k čaji si dejte sušenky. Nemusí to být konkrétní sušenky. Jakékoli, na které máte zrovna chuť nebo i takové, na které chuť nemáte. Občas není na škodu zkusit dělat věci jinak. No a ještě, aby vám bylo úplně teplo, tak mě tak napadá, že se můžete přikrýt dekou.

No a jestli jste tedy připraveni, můžete se pustit do čtení. A protože si myslím, že poezie se nemusí nutně rýmovat, tak se moje báseň občas rýmovat nebude. Je nutné číst si tuto báseň nahlas a pomalu. Báseň se jmenuje: "Jednou mě tak napadlo..."

Jednou mě tak napadlo...

Jednou mě tak napadlo,
co přilákat nové čtenáře?
Jaké použít lákadlo?
Třeba připravit něco na páře?

To není to pravé,
neboť čtenáři nemohou ochutnat.
Tak co třeba...
Nechat něco nabobtnat?

Jako třeba hrášek?
Nebo jiné luštěniny.
Nebo třeba prášek?
Ne. Ten nebobtná.

Tak mě napadá už jen jedno.
Báseň!
Výborně, ty stará bedno!

Tak... věřím, že jste si mou báseň užili. Ne. Nejsem profesionál. Opravdu. Ale já vím, že vás nepřesvědčím.

Takový úvod...

Asi před půl hodinou mi kamarádka napsala, že si chce psát blog. Nevěděla o čem a chtěla, abych jí poradila. Tak jsem se zamyslela a došlo mi, že jsem taky párkrát přemýšlela nad tím, že si ho založím. Ale taky jsem nevěděla o čem by byl.

A pořád nevím. Napsala jsem jí, že já si blog psát nebudu, protože bych mohla psát tak leda o tom, co vidím z okna, neboť nic zajímavého nedělám. Takže jsem se rozhodla, že na to kašlu.

O pár minut později jsem si založila blog. Když se podívám z okna, vidím dům a okna a balkóny. Taky vidím můj balkón, potřeboval by uklidit, ale to udělám až na jaře. Prozatím zatáhnu žaluzie, ať se na ten bordel nemusím dívat. Nic dalšího už nevidím. Vlastně jo, kousek nebe a pár mraků, ale jinak je celkem modrá obloha.

Vidíš? Není to tak složité, prostě začneš psát a píšeš. Jestli opravdu nevíš o čem, vždycky se můžeš podívat z okna...