Spaní na vavřínech?

Mám pocit, že poezie je ten správný směr. Nicméně pokud chci, aby mé umění obohatilo co nejvíc lidí, musím se mu věnovat podstatně více. Jak se říká - nesmím usnout na vavřínech. Musím se k něčemu přiznat. Až doteď jsem netušila, jak přesně takový vavřín vypadá. Teda jako trochu tušila, ale ne úplně. A nevěděla jsem, že se na něm dá usnout. Asi nedá.

Určitě nedá. Když trochu zainternetujete, tak zjistíte, proč se říká usnout na vavřínech. Já to tady nebudu rozepisovat, protože byste to měli příliš snadné a to není pro život dobré. Musíte si to najít sami, v životě za vás nikdo nic nebude dělat.

No a teď teda zpátky k poezii. Tuto báseň nepochopíte, pokud si nezjistíte něco o vavřínech. K poezii patří i špetka dobrodružství. A lžička znalostí.

Vavřínový věnec

Vavříny nikdy nebyly černé.

Nebyly ani fialové.

Zůstaly jen jedné barvě věrné.

Barvě vítězství.

Proč si neudělat polévku?

Nebo třeba omáčku?

Můžeš ho dát do váčku.

Nebo taky do sáčku.

Už nikdy nemuset znova...

Prožívat ty ukrutné bolesti.

Stačí pár listů a voda.

A navždy si užívat neřesti.

Každý chce ten věnec.
Každý chce svůj drobek.
Každý by rád na všechno
rovnou hodil bobek.

Je to tak. Můžeme o tom polemizovat. Ale nakonec stejně dojdeme ke stejnému závěru.