Zabralo to!

Tak začít psát poezii byl prostě skvělý nápad, jak přilákat nové čtenáře. Pravděpodobně jeden z nejlepších nápadů, které mě kdy napadly. Nebo ne, jednou mě napadlo, že bych se mohla napít, když jsem měla žízeň. To byl možná o něco lepší nápad. Nicméně... pro velký úspěch jsem se rozhodla rozšířit mou vlastní sbírku o další kousek. Ne kousek jako důsledek kousání, ale kousek jako kus. Ne kus jako kus, ale kus. Tak.

Už víme, že napsat báseň není nic složitého. Ale víme, že číst báseň - to už není jen tak. Už víme, že nám má být teplo. To ale platí u první básně. U druhé básně to neplatí. Kdybyste totiž zůstali v tom teple moc dlouho, tak by vám bylo moc teplo a pak byste mohli usnout. A to už byste si báseň nepřečetli. Navíc básně bývají docela nudné. A do toho ještě tolik tepla...

Takže než začnete číst druhou báseň, měli byste si napustit kýbl se studenou vodou a do něj si namočit nohy. Nohy v něm nechte namočené po celou dobu čtení básně. K tomu si dejte nejlépe sušené maso. A úplně nejlépe hovězí. Kuřecí by nebylo dobré. Až báseň dočtete, namočte si nohy do horké vody, uvařte si horký nápoj a přikryjte se dekou. Jinak by vám mohla být zima.

Takže má druhá báseň se jmenuje "Kohoutí paprsek."

Kohoutí paprsek

Pod lampionem nic není.
Je to totiž jen lampion.
Jako když třeba ucho pění.
Nebo když pění žampion.

Říkej si, co chceš,
ale nepřesvědčíš mě.
Jako když holub potká vránu.
Nebo když na dně oceánu,
nebo i na hladině,
svítí někdy k ránu
oranžový kohout.

Vždyť je to jen kohout.
Žádná komplikace.
Ani ubikace.
Jen kohout.

Věřím, že si každý v této básni najde smysl. Takový, který pro něj bude mít význam. Pro jeho duši, mysl i uši. Ale skutečný význam je zde koneckonců jen jeden.